Přejeďte myší nad obrázkem pro zvětšení.
 

Ocainové ...

... jsou v současné době na pokraji „kulturní smrti“ a asimilace do sousedních etnik a mezi mestickou populaci. Jejich počet se odhaduje na 100 až 300, z nichž vlastním jazykem hovoří jen ti nejstarší. Stejně jako Borové a Huitotové patří do huitotské jazykové rodiny makrokaribského kmene. Žijí v peruánském departamentu Loreto na řekách Ampiyacu a Yahuasyacu v blízkosti přístavu Pebas v provincii Ramón Castilla, na pravém břehu řeky Putumayo, na řece Algodón v provincii Maynas v Peru. Ocainy nalezneme také v Kolumbii na levé straně Putumaya a jeho přítocích.

Kmen Ocaina je součástí kulturního komplexu, jemuž se říká „Indios del centro“ (česky „Indiáni středu“) a zahrnuje tři etnika: Huitoto, Bora a Ocaina. Název dostali proto, že díky svému původu z jiné oblasti vytvářejí určitý kulturní ostrov mezi ostatními peruánskými indiány, kteří se svou historií i tradicemi liší, přestože již téměř osmdesát let dochází ke vzájemným sňatkům i výměně kulturních tradic.

Původní domovinou Ocainů byly řeky Igaraparaná a Cahuinari v dnešní Kolumbii. Jednalo se o jednu z mála oblastí, kam se nedostali misionáři a první kontakty s bílou civilizací se datují zhruba do 90. let 19. století, kdy sem začali pronikat první sběrači kaučuku. Během kaučukové horečky (1880–1914), během níž bylo amazonské obyvatelstvo decimováno a zotročováno, zahynula špatným zacházením, vražděním, nemocemi a hladem většina příslušníků tohoto etnika.

Tato genocida, při níž dle oficiálních zdrojů zemřelo zhruba 50 000 indiánů několika etnik (dle neoficiálních údajů mnohem více), vešla do historie pod názvem Putumayská aféra a její hlavní aktéři, především majitel a šéf kaučukové společnosti Julio C. Arana, nebyli nikdy potrestáni.

Velká část těch, co zbyli, byli po vojenském konfliktu s Kolumbií roku 1932, při němž Peru ztratilo území na sever od řeky Putumayo, přesídleni v letech 1932–1933 bývalými zaměstnanci The Peruvian Amazon Rubber Co. rodinou Loayzů. Přemístění zhruba 7 000 osob, z nichž Ocainů bylo asi 1 000, proběhlo z toho důvodu, aby Kolumbijcům nezůstala levná pracovní síla a Ocainové, spolu s příbuznými Huitoty a Bory, byli nadále zavázáni svým patronům. Ti se usadili se svými „poddanými“ na řekách Ampiyacu a Yahuasyacu, kde indiáni žijí dodnes. V novém prostředí se věnovali sběru kaučuku, lovu pro kožešiny a kůže, chovu dobytka a zakládání kávovníkových plantáží pro rodinu Loayzů.

Relativně nedávná historie tohoto etnika je tedy poznamenána mnohými traumaty – od zotročování, genocidy, epidemií zejména spalniček, po nucenou migraci a s ní spojené vykořenění. Přesto si jejich kultura zachovala některé rysy až do dnešních dnů. V současnosti nicméně tradice upadají. Mladí jsou fascinováni výdobytky moderní civilizace, často migrují do měst a nechce se jim žít v pralese a tvrdě pracovat na pralesních zahradách. Již nemluví svým jazykem, ale španělsky, a zvyky jejich kmene je nezajímají, naopak chtějí žít tak jako majoritní mestická populace. Velkou roli v celkovém rozkladu hraje alkohol. Většina mužů pije a snadno podléhá alkoholismu, tím spíš, že konzumace alkoholu nebyla nikdy součástí jejich zvyklostí, nevyráběli ani v Amazonii běžné masato (nápoj z fermentovaného manioku).

Posvátnými rostlinami byly koka a tabák a jejich užívání si přinesli ze své domoviny s sebou, přestože mezi nížinnými pralesními indiány Peru není konzumace koky běžná. Tento obyčej se týká spíše vyšších oblastí pralesa a hor. Takzvané „kokeování“ a užívání tabákové pasty ampiri jsou i dnes nedílnou součástí každodenního života mužů, přestože již není provázeno mnohými obřady a omezeními jako dřív. Věří, že koka jim dá více síly a kromě svých magických vlastností jim poskytuje energii k práci. Domnívají se, že pokud by obě substance neužívali, onemocněli by. Koku také uplatňují v rituálech s věšteckými účely – k dobré sklizni či vyvarování se nemocí. Tabák a koka jsou pěstovány a sklízeny výhradně muži, zatímco ostatní plodiny obhospodařují ženy. Koku mohou užívat jen muži, ampiri výjimečně ženy, zvlášť při přípravách a během tradičních oslav.

Ocainští šamani dříve léčili pomocí koky, ampiri, durmanu a viroly. Koncentrací a vizemi komunikovali s rostlinami, které jim radily, jak nemocného vyléčit či jim vyjevily, kdo ho očaroval. Podstatnou složkou léčebného rituálu bylo zpívání šamanských zpěvů.

Tradiční sociální uspořádání tvořil jeden klan, který měl své centrální obydlí kruhového půdorysu v amazonské oblasti známé coby maloca s kapacitou až 200 osob a v jeho okolí, na území uznaném kmenovým právem, mohl každý člen a rodina mít malý příbytek na zahradách v okolním pralese. Jednotlivé klany mezi sebou uzavíraly aliance či řešili válečné konflikty. Ke komunikaci sloužily velké štěrbinové bubny zvané manguaré, tzv. „pralesní telefon“, jehož zvuk je slyšet až na několik desítek kilometrů a indiáni byli schopni si jednotlivými rytmy sdělit i osobní vzkazy. Dnes se tyto bubny používají ke svolávání obyvatel a při tradičních slavnostech.

Ocainové neznají a nikdy neznali tkalcovský stav a tkaní z bavlny. Pro změnu vyrábějí textilní vlákna z palmy chambira (Astrocaryum chambira), z nichž zhotovují hamaky, závěsné sítě, opasky, tašky, rybářské sítě, provazy a další předměty. Tento pracný proces dovedli k řemeslné dokonalosti. Dříve muži používali bederní roušku z llanchamy, což je roztlučené lýko stromu Ficus maxima či podobných druhů, a ženy chodily nahé nebo měly podobnou zástěrku jako muži. Dnes, stejně jako drtivá většina obyvatel pralesa, nosí západní oblečení, muži mají v oblibě fotbalové dresy. Západní styl oblékání zavedli caucheros, kteří jim nejprve výměnou za kaučuk dávali látky, poté šaty.

Ocainové vyrábějí velice jednoduchou nezdobenou keramiku, nejčastěji mísy na pečení kasáve. Tvarují ji z ruky spirálovitým kladením a vypalují v otevřeném ohni, obloženou kůrou stromů a následně dřevěnou hranicí. Produkce keramiky je záležitostí žen, stejně jako zpracování a výroba předmětů z vláken chambiry, naopak rozvinuté košíkářství, výroba kánoí, zbraní a vůbec předmětů ze dřeva, jako jsou hmoždíř na koku, sedátka či velké štěrbinové bubny manguaré (v ocainštině arón), patří k mužským dovednostem.

Ocainové nikdy neznali luk a šíp. Jejich hlavními zbraněmi byly oštěp s jedovatým hrotem, foukačka ze dvou dílů s jedovatými šipkami a vrhací dýky z velmi tvrdého dřeva a nabroušeným ostřím. Dnes jsou hlavními nástroji lovu puška a rybářské sítě, výjimečně ještě loví oštěpem či foukačkou. K rybolovu rovněž slouží barbasco, jed získávaný z několika druhů rostlin rodů Lonchocarpus, Jatropha, Caryocar a dalších, jež aplikují v tůních pralesních potoků a říček.

Nejvýraznějším z rysů tradiční kultury indiánů Huitoto, Bora a Ocaina jsou fiesty, jež se odehrávají v celém povodí Ampiyacu za účasti všech tří kmenů. Mají význam jak ekonomický – redistribuce nadprodukce zahrad a překlenutí nedostatku úlovků, sociální – utvrzování sounáležitosti a udržování vzájemných vztahů, tak ceremoniální. Slavnosti a přípravy na ně mají svůj pevný řád. Vedle toho každá tradiční oslava disponuje vlastními atributy – mýtem a historií, specifickými obřady, tanci a zpěvy. K typickým slavnostem patří fiesta nové maloky, slavnost výzdoby maloky, fiesta předání maloky synovi náčelníka, fiesty mýtických zvířat a předků, slavnosti plodů (paralelu lze najít s českými dožínkami, tj. slaví se, když plody dozrají a sklízejí se), atp.

Náčelník neboli curaca či „pán maloky“ je vždy tím, kdo fiesty organizuje, stejně jako řídí jejich přípravy a dohlíží na jejich průběh. Zároveň je nositelem tradiční moudrosti; jeho úkolem je předávání tradic, písní, zpěvů, tanců a mýtů, udržování klidu a potírání násilí uvnitř klanu, řešení konfliktů a mnohdy i léčení.  

Ekonomika Ocainů v současnosti závisí na zemědělství, lovu a rybolovu. Na pralesních zahradách pěstují maniok, banány, papáje, rýži, kukuřici, brambory, fazole, arašídy, cukrovou třtinu, ananas, coconu a další tropické plodiny. Sběr je také významnou činností, v pralese sklízejí hlavně plody palem aguaje, ungurahuí a pijuayo, sbírají med, larvy hmyzu a další drobné živočichy. Nadprodukci ze svých pralesních zahrad jezdí prodávat do blízkého přístavu Pebasu a díky tomu, že tam několikrát denně staví velké amazonské lodě, mají zvlášť sezónní plody – ananas, papája, ubilla, cocona, aguaje atd. – dobrý odbyt, přestože je indiáni prodávají velmi levně. Za utržené peníze si indiáni v Pebasu kupují alkohol, benzín, petrolej, cukr, sůl, náboje do pušek, sekery, mačety, oblečení, svítilny, rybářské potřeby, baterie, případně limonády a další potraviny.

K dalšímu zdroji příjmů patří prodej tradičních předmětů, hlavně závěsných sítí a tašek z chambiry a náhrdelníků. Odbyt je ale nejistý, turistů mnoho do oblasti nejezdí, a obchodníci s indiánskými předměty v Iquitos je vykupují velmi levně. Ocainové, stejně jako ostatní indiáni v oblasti, jsou i dnes vykořisťováni, a to především obchodníky se dřevem. Mnoho mužů pracuje na kácení stromů, nicméně často peníze za svou práci nikdy neuvidí nebo jsou placeni přímo žalostně. Minulý rok byla vyhlášena rezervace a indiáni dostali poprvé v historii dekret na své území. Budoucnost ukáže, jak se jim podaří naložit s přírodním bohatstvím a jak dokážou ochránit své území před nelegální těžbou.