V kavárně Jericho
Jsem rád, že proti zlu, které tady krystalizuje v čím dál hutnější podobě, můžu postavit to, o čem jsem už tady psal – občanské aktivity. Třeba výstavy a různé akce v Jerichu. Jericho je literární kavárna v Opatovické ulici na Starém Městě v Praze (hned vedle je hospoda Velryba), vede ji Janek Hradilek a skutečně se tam začaly scházet spřízněné duše. V poslední lednovou neděli se tam konala výstava umění z Amazonie, především z Peru a Venezuely, které dovezli Ludmila Škrabáková, která – tuším – studuje antropologii, a Otto Placht, malíř, který tam léta žije. Něco tak nádherného jsem dávno nezažil. Po zdech, na oknech a ze stropu visely baldachýny složené z nejrůznějších artefaktů, které indiáni z té oblasti vytvářejí. Byly tam úžasné tkaniny minuciózně řešené do posledního uzlíku. Litoval jsem, že se toho nedožila moje sestra Zorka Ságlová, která byla vystudovaná tkadlena a která by to ocenila daleko víc než já. Najednou jsem si uvědomil tu přirozenou nádheru živé kultury ve srovnání s naší odumírající, která se konkrétně v oblasti výtvarného umění vyžívá v konceptuálních sajrajtech, které zamořují vizuální prostředí, v němž se pohybujeme. Tím myslím intelektuální prostředí, nemyslím to obecné venku, které je ještě daleko děsnější. Z těch artefaktů, které tam byly a ještě tam částečně jsou – něco se muselo odklidit, aby kavárna mohla přes den fungovat – dýchá cosi naprosto autentického a krásného. Koupil jsem si za stovku svazek kočičího drápu – uňa de gato, vilcacora – amazonské popínavé rostliny, která dostala jméno podle trnů připomínajících kočičí drápy. Dělá se z ní spousta léčivých věcí: odvary, tinktury a – jak je tam krásně napsáno – »lihovodné roztoky«. Protože nejsem bylinkář, tak jsem ji předal Jimovi Čertovi, který je přes tohle mág a nějakou tu lihovodnou tinkturu z ní uvaří. Byly tam ale ke koupi i nádherné tkaniny za lidové ceny, kolem dvou až třech tisíc korun. Jenomže na ty nemám, protože příliš mnoho investuju do alkoholu. Jsem maniodepresivní, čímž se nijak netajím, dneska je snad dokonce módní o tom mluvit. Teď mám tu manickou fázi, takže texty do nové sbírky Krysa přibývají téměř denně. Tady je další.
Mons Veneris
A ona tak krásně
drbala si nadkundí
tak krásně třela si
Mons Veneris
A ten jenž směl se na to dívat
a poté směl ji líbat
něžně k ní pravil
Má milá
jsi to vskutku ty
již před chviličkou jsem pozoroval
a ona odvětila mu
Kdyby tady nebyl
můj milý
nikdy nikomu neukázala bych
ji nikomu ani tobě neukázala
bych ti ji
IVAN MAGOR JIROUS